Můj kuchařský Bůh

Vždy když odcházím z hostince, kde si občas dopřeju v polední pauze oběd, snažím se v okénku kuchyně zahlédnout kuchaře. Chci vidět toho, kdo umí tak výtečně vařit - výpečky, moravského vrabce, kuře, kachnu, steak, roládu, svíčkovou, guláš, řízek, šunkafleky, kaši bramborovou, hrachovou, ty přílohy, ty polívky, ty polevy - sůl, pepř a magi jsou na stole zbytečně, veškerá chuť do puntíku perfektní. Nechápu a fakt občas kroutím hlavou nad tím, jak může toho pokrmu na talíři vůbec docílit. Nikdy jsem toho kuchaře oknem do kuchyně ale nezahlédl, proto si ho v mých představách jen maluji. Jak asi vypadá? Představuji si vysokého upraveného chlápka ve středních letech, perfektně padnoucí kuchařský rondón, bílá zástěra až na zem, za ní nezbytná utěrka. Jeho kuchařské pohyby jsou určitě rychlé, profesionální, ale zároveň ladné a naprosto klidné. V kuchyni má naprostý pořádek a jídelní lístek sestavuje tak, aby použil veškeré suroviny do posledního drobku. Představuji si ho jako Boha, kuchařského Boha.

A pak mi do krámku vešla paní. Trochu více než postarší, malá, kulatější, byla taková uřícená, neupravená, oblečená retro, nebo dokonce trochu horší sekondhend, v rukách staré plátěné ušmudlané tašky, mluvila jakoby lehce s vadou, a hlavně mezi tím, co dávalo smysl, říkala občas slova úplně mimo mísu. Povídala mi, jaké knihy shání, a že si pro ně přijde až po vejplatě, že vaří vedle v restauraci, právě v té, do které chodím na oběd. Díval jsem se na ní nedůvěřivě, toto přeci nemůže být ten kuchařský mistr, takhle jsem si ho nepředstavoval. Já jsem jí to dokonce i nevěřil. Ale napadla mě myšlenka, která by při troše štěstí mohla prověřit, zda ta paní říká pravdu. Řekl jsem jí tedy, že jsem původem taky kuchař, a opatrně jsem se zeptal, zda jí občas číšníci vyřizují vzkazy od zákazníků, jestli jim její jídlo chutná. Aniž by vůbec tušila, jak důležitá je pro mě její odpověď, řekla jakoby mezi řečí:

- "Ale jo, občas mi někdo něco pochválí. Chodí tam jeden, zrovna dneska tam zase byl, a ten prej pokaždý říká, že to jídlo bylo jako sen, ze kterýho se nechce probudit, nebo tak nějak prej."

Je to ona! Je to můj kuchařský Bůh. A já se opět trestám bitím hlavou o zeď a slibuji si, že nebudu lidi posuzovat dle zevnějšku. Bylo mi ctí, mít tu takovou návštěvu, a je mým cílem, být tak dobrým knihkupcem, jako je ta paní skvělou kuchařkou - aniž by to do nás na první pohled někdo řekl.