Jak jsem potkal sebevražedného atentátníka

Povídka o tom, jak mi fantazie dokázala spestřit cestu vlakem. Taková ze života ... (včetně možnosti stáhnutí čteného AUDIO záznamu)

Blíží se ke mně průvodčí. Jízdenku mám už připravenou. Přemýšlím, zda ho mám upozornit na toho podivného muže, který se hned po nástupu do vagónu zamknul na toaletě. Vždyť už jedeme nejméně deset minut a on tam pořád je. Ten chlap se mi nezdál už na peróně. Měl zvláštní nepřítomný pohled. S velkou cestovní taškou se hnal k prvnímu vagónu, k prvním dveřím, hned za lokomotivou. Divné.

Nechám to být. Průvodčímu nic říkat nebudu. Třeba je to jen černý pasažér a já přece nejsem žádný bonzák. Tak se na to snažím chvilku nemyslet. Ale nedaří se. Jedním okem stále monitoruji dveře za kterými se ten zloduch schovává. I průvodčí kolem nich prošel bez povšimnutí. Divné.

No jo, ale co když to není jen černý pasažér. Ta velká taška. Může to být i atentátník. Sebevražedný atentátník. Takových extremistů běhá po světě. A dnes, když je ten svátek ... raději na to nemyslet. A kdo byla ta žena na protějším peróně, která na něj něco volala a on jí odpověděl jen mávnutím ruky? Divné.

Už je to asi dvacet minut, co jsme vyjeli a atentátník se stále schovává na WC. Možná to nechá bouchnout až v Praze, aby udělal co nejvíce škody. Tady, na jedné straně pole, na druhé řeka, bychom to odnesli vlastně jenom my.

Někde u Chvaletic, zrovna když jsem své mamince posílal sms na rozloučenou, otevřeli se dveře na toaletu a v nich se objevil můj atentátník. Tepláky, triko, reflexní vesta, gumovou rukavici na pravé ruce, velký modrý igelitový pytel v ruce levé. Došel k první dvousedačce a velmi milým hlasem povídá: "Dobrý den, prosím vás dovolíte ke koši prosím. Děkuji."

Zanedlouho se z reproduktorů nad našimi hlavami ozvalo hlášení: "Žádáme cestující, aby pořádkové službě umožnili přístup k odpadkovým nádobám."