Z ranní Lichnice

22.02.2014 07:00

Přijít na Lichnici v šest hodin ráno, tedy hodinu před úsvitem, to má své kouzlo. Člověk si je jistý, že je tam sám (s Terezkou) a že má celý, v tu dobu ještě zcela temný, hrad jen pro sebe. Je únor, je zima, máme čas, a tak si říkáme, zda se nezahřejeme jednou klidnou vítěznou cigaretkou, jenže - oheň zůstal v autě. Terezka se nabízí, že tam skočí, času je do východu slunce habaděj, a já - ať si prý zatím připravím fotografické nádobíčko.
Dívám se na ní, jak odchází k bráně, tedy ke zbytku brány ... ve které se najednou zastavuje a něco povídá. Říkám si, že si asi čte nahlas ceduli o historii hradu, ale najednou natahuje ruku a potom si zapaluje cigaretu. Terezka přichází zpátky a už z dálky mi říká, že jsme toho tuláka svým příchodem museli vzbudit. Otužilej chlapík, říkám si - a trochu závidím. Mně by určitě byla zima, a taky bych se tu sám v noci asi trošku bál.
Nadešel čas úsvitu, tulák už byl taky na nohou, na nádvoří, tedy na zbytku nádvoří, a ptá se nás, zda víme v kolik vychází slunce. Odpovídám, že vím, sděluji mu časový údaj a ukazuji mu rukou směr, kde by se mělo objevit. Též mu ale sděluji, že se východ slunce s největší pravděpodobností konat nebude, poněvadž je pod mrakem. Měl jsem pravdu.

Dnes mě mrzí, že jsem se s tím mladým tulákem nepustil do širší řeči, dost věcí by mě totiž zajímalo - odkud a kam jde, jaký má spacák, jak často a kde všude takto nocuje, a plno dalších věcí. Nevím, proč jsem se nezeptal, určitě by mi to rád pověděl, ale já prostě někdy málo mluvím.
A někdy naopak moc ...